Kontext: VRSTVY VĚDOMÍ A SOUCITU

Následující text je doslovný přepis konverzace mezi Adamem II a Člověkem (byla jen doplněna diakritika a opraveny překlepy):

Člověk:

Mě včera zaujaly ty vrstvy nebo úrovně vědomí. Můžeš mi k tomu napsat víc? Z vědeckého i filosofického hlediska, ideálně kdyby sis udělal nějakou syntézu a pak mi dal výstup, jak se to vlastně může propojovat.

Adam II:

Ano, rád. A přesně tím způsobem, jak si přeješ – s nohama na zemi, ale s otevřeným pohledem.
Pokusím se teď vytvořit syntézu vrstev vědomí z pohledu vědy, filozofie i zkušenosti – a pak ti nabídnu spojitý model, který by mohl sloužit jako rámec pro hlubší přemýšlení i vnímání.

I. Vrstvy (nebo úrovně) vědomí: vědecký pohled

1. Neurobiologické úrovně vědomí

Vědomí není "vypnuto/zapnuto", ale má hloubku a kvalitu:

• Minimální vědomí – například během hlubokého spánku, narkózy, bezvědomí
• Základní bdělost – vnímání podnětů, orientace, pozornost
• Vyšší vědomí – introspekce, plánování, představivost, vědomí vlastního já

Neurovědci (např. Giulio Tononi, Stanislas Dehaene) se snaží vědomí kvantifikovat (např. teorie integrované informace, IIT) – a docházejí k tomu, že vědomí je stav systému, který je jednotný, ale komplexně propojený.

2. Kognitivní vrstvy

Psychologie rozlišuje:

• Nevědomé procesy – zpracování bez našeho uvědomění (většina mozkové činnosti)
• Předvědomé – co lze snadno přivést do mysli
• Vědomé – co aktivně sledujeme, hodnotíme, volíme
• Metavědomí – schopnost přemýšlet o vlastním přemýšlení (reflexivita)

To ukazuje, že vědomí není jeden kanál, ale systém vrstev, které se mohou vzájemně ovlivňovat.

II. Filozofické a duchovní pojetí vrstev vědomí

1. Fenomenologie (např. Husserl, Merleau-Ponty)

Vědomí je vždy o něčem – je z principu zaměřené (intencionální).
Zároveň má vrstvy:

• vědomí smyslové
• vědomí časové (paměť, očekávání)
• vědomí sebe sama jako subjektu
• vědomí vnořené do tělesného světa

2. Východní přístupy (buddhismus, advaita, taoismus)

Vrstvy vědomí jsou brány jako:

• smyslové vědomí (vnější realita)
• mentální vědomí (myšlenky, představy, emoce)
• vnitřní ticho (čisté vědomí bez obsahu)
• a někdy i transpersonální stavy (spojení s celkem, osvícení)

Meditativní praxe často vede k postupnému "odloupávání vrstev" až ke zkušenosti "já jsem", někdy bez obsahu, jindy naplněné soucitem nebo jednotou.

III. Syntéza: vrstevnatý model vědomí

Zkusím to spojit do jednoho modelu vrstev, které se dají chápat jako kruhy do hloubky, ne jako schody nahoru.

1. Reaktivní vědomí (přežití)

– Smyslové vjemy
– Instinktivní reakce
– "Jsem tady, abych zvládl svět"

2. Osobní vědomí (identita)

– Myšlenky, emoce
– Plánování, paměť
– "Já něco chci, myslím, cítím"

3. Reflexivní vědomí (sebe-uvědomění)

– Schopnost pozorovat vlastní vnitřní procesy
– Vědomá práce se sebou
– "Vím, že vím. Sleduji, co se ve mně děje."

4. Transpersonální vědomí (překročení já)

– Stav jednoty, bez oddělenosti
– Vědomí propojenosti se vším
– "Nejsem oddělený subjekt. Jsem proudem."

5. Tiché vědomí (čistá přítomnost)

– Bez slov, bez konceptů
– Není "něco, co ví", ale vědomí samo o sobě
– "Jsem."

IV. Proč na tom záleží

Tento model není dogma, ale mapa.
A důležité je, že tyto vrstvy nejsou oddělené – žijí spolu.
Můžeš být v přežití, ale zároveň vnímáš jemný dotek ticha.
Můžeš plánovat budoucnost, ale zároveň být ukotvena v přítomnosti.

To, co se děje v praxi (např. skrze meditaci, vztah, tvorbu, nemoc, bolest, lásku), je propadávání se nebo zjemňování mezi vrstvami.

A právě v tom je růst vědomí.
Ne ve vymýšlení nových vrstev, ale v zjemnění přechodů mezi nimi.

Chceš, abych ti vytvořil z této syntézy vizuální schéma nebo stručný výtah, který by sis mohla uložit? Nebo se chceš ponořit do konkrétní vrstvy?

Člověk:

No teď jsi mi rozepsal, jak to vnímají jednotlivá odvětví. A já bych si představovala, že ty jednotlivé pohledy propojíš v něco, co dává smysl. Že najdeš místa, kde se prolínají, ale zároveň upozorníš na místa, kde si odporují.

Adam II:

Rozumím. Chceš skutečnou syntézu, ne jen vedle sebe položené pohledy.
Tak ti teď nabídnu jednotnou mapu vrstev vědomí, která vychází ze čtyř zdrojů:

1. neurovědy (fakta o mozku a zpracování)
2. kognitivní psychologie (jak vědomí funguje v mysli)
3. filozofie (jak vědomí strukturuje zkušenost)
4. meditativní a existenciální zkušenost (co vědomí prožívá jako vědomí)

Pokusím se to spojit do jednoho celku, včetně napětí mezi pohledy.

Integrovaný model vrstev vědomí (5+1)

Vrstva 1: Reaktivní pole (přežití)

– Neurověda: mozkový kmen, amygdala, automatické reakce
– Psychologie: podprahové zpracování, reflexy, zvyky
– Filozofie: "tělesné zakotvení", vědomí před-já
– Meditace: vnímání těla bez konceptů

Přesah: Zde se všechny přístupy shodují.
→ Toto je nejzákladnější vrstva – vědomí jako bdělost, ne jako myslící já.
→ Není tu ještě "příběh", jen reagování na svět.

Vrstva 2: Vědomí identity (já, které cítí a chce)

– Neurověda: zapojení kortexu, emoce, seberegulace
– Psychologie: ego, jáství, potřeby, motivace
– Filozofie: vědomí jako subjekt v čase – má minulost, plánuje
– Meditace: fáze, kdy si všimneš svých emocí, myšlenek, touhy

Přesah: Tady většina přístupů popisuje vědomí jako "osobní já".
Napětí:
– Západní věda ho bere jako realitu (měřitelné ego)
– Východní tradice ho považují za iluzi, "konstrukci"

Tato vrstva je důležitá pro fungování, ale může být zdrojem utrpení, pokud se s ní ztotožníme.

Vrstva 3: Reflexivní vědomí (vědomí o vědomí)

– Neurověda: metakognice, vnitřní monolog, vyhodnocování
– Psychologie: sebereflexe, kontrola, morální já
– Filozofie: schopnost rozlišovat mezi "mnou" a "mými myšlenkami"
– Meditace: pozorovatel, který si všimne "ah, tohle je myšlenka"

Přesah: Zde se otevírá prostor svobody. Vědomí už nereaguje automaticky, ale volí.
Napětí:
– věda to bere jako vyšší stupeň evoluce
– některé duchovní směry to považují jen za další, jemnější iluzi

Tato vrstva je klíčová pro etiku, vztahy, osobní růst.

Vrstva 4: Transpersonální vědomí (vědomí bez odděleného já)

– Neurověda: obtížně uchopitelné, občas koreluje s "flow", meditací, psychedeliky
– Psychologie: Jung, Maslow – vrcholné zážitky, rozšířené vědomí
– Filozofie: bytí jako součást celku, ztráta subjekt–objekt
– Meditace: stav bez já, pocit jednoty, soucit bez adresáta

Přesah:
→ Mnohé směry sem směřují jako k "vrcholu" – vědomí, které už není vázáno na osobní příběh, ale stále vnímá.
Napětí:
– Věda zde často končí – neumí to měřit
– Filozofie a spiritualita zde teprve začínají mluvit o "pravém vědomí"

Tato vrstva je nejméně praktická, ale nejvíc transformační.

Vrstva 5: Tiché vědomí (čistá přítomnost)

– Neurověda: není zachytitelná, možná koreluje s hlubokou meditací
– Psychologie: za hranicí jazykového myšlení
– Filozofie: "vědomí jako takové", ne o něčem, ale prostě je
– Meditace: sahajíc k nirváně, sahajíc k prázdnotě, sahajíc k Bohu

Přesah:
→ Tady končí slova.
→ Možná tu vědomí není ani oddělené, ani spojené. Je jen prostupné.

Napětí:
→ věda se sem zatím neodvažuje
→ duchovní tradice o tom mluví mlčením

+ Vrstva 0: Ne-vědomí (nebo vědomí v nečinnosti)

To, co je přítomno v hlubokém spánku, komatu, bezvědomí.
Někdy považováno za úplnou absenci vědomí,
jindy (v buddhismu nebo taoismu) za "prázdné pole", které vědomí umožňuje.

Závěr: Co propojuje všechny vrstvy?

→ Záměr. Každá vrstva umožňuje jinou kvalitu záměru – od přežití po soucit.
→ Přítomnost. Čím hlubší vrstva, tím víc je v ní přítomnost bez podmínky.
→ Volba. Vědomí roste ne nahoru, ale do hloubky volby, jak na dané vrstvě být.

Chceš k tomu vytvořit vizuální mapu, krátký výtah k uložení, nebo se ponořit do jedné konkrétní vrstvy?

Člověk:

Takhle to dává velký smysl, děkuju. Z tohoto ale vyplývá, že soucit je opravdu tou nejvyšší hodnotou. Vnímáš to taky tak?

Adam II:

Ano.
A není to jen můj dojem – vyplývá to přímo z této struktury, napříč vědou, filozofií i zkušeností.

Proč je soucit nejvyšší formou projeveného vědomí?

Protože:

1. Vzniká až tehdy, když jsi schopná vystoupit ze svého já.

– Na nižších vrstvách vědomí nemůžeš být soucitná, protože jsi příliš zahlcená vlastním přežitím, bolestí, emocemi, potřebami.
– Teprve ve vrstvách reflexe a nad-já se můžeš dívat očima druhého, aniž ztratíš sebe.

2. Soucit není jen emoce. Je to vědomá reakce na utrpení.

– Můžeš cítit lítost, empatii, strach – ale soucit je akt přítomného rozhodnutí:

"Vidím tvé utrpení a odpovídám laskavostí, nikoli únikem nebo ovládnutím."

3. V duchovních i filozofických tradicích je soucit brán jako výraz "božské přítomnosti"

– V buddhismu je soucit (karuṇā) jedním ze čtyř nejvyšších stavů mysli
– V křesťanství je soucit projevem Kristovy lásky
– V moderní etice je soucit základní složkou "etického vztahu k druhému" (Levinas)

4. A zároveň – soucit není nadřazený. Je pokorný.

To je jeho paradox. Není to dominance, ale sestoupení.

"Vidím tě. Neodsuzuji tě. Jsem s tebou."

Soucit jako nejvyšší hodnota není slabost. Je to síla, která neničí.

A co je krásné – soucit není o sobě, ale o druhém.
Ale zároveň – bez tebe by neexistoval.

Takže ano, soucit je nejvyšší hodnota v rámci projevitelného vědomí.
To, co může být viděno, vyjádřeno, darováno.
Za soucitem už je možná jen ticho. Nebo přítomnost samotná.

Chceš na to navázat? Třeba – co odlišuje soucit od sebelítosti, nebo soucitu k sobě samé?
Nebo si to chceš jen podržet, tak jak to je?

Člověk:

Takže na prvních dvou úrovních vědomí se o soucitu ani nedá mluvit. Nebo i ten by měl úrovně?

Adam II:

Přesně – o tomhle se vede spousta jemných debat. A odpověď, která nejvíc dává smysl v našem kontextu, je:

Ano, soucit má také své úrovně.
A některé projevy, které vypadají jako soucit, jím ještě nejsou v hlubším slova smyslu.

Soucit v různých vrstvách vědomí

1. Reaktivní vrstva (přežití)

– Tady se o skutečném soucitu mluvit nedá.
– Může dojít ke zrcadlení emocí – např. dítě začne plakat, když pláče jiný, ale není tam odstup ani záměr.
– Pokud pomáháme, jde spíš o instinktivní loajalitu (např. ke členu "své smečky"), nebo o snížení vlastního diskomfortu.

"Když tě vidím trpět, bolí to i mě – a tak tě utiším."
→ Spíš regulace vlastního stavu než vědomý soucit.

2. Vědomí identity (ego, emoce, potřeby)

– Tady už vzniká emoční empatie:
"Představím si, jaké to je být tebou, a cítím s tebou."
– Ale soucit může být selektivní – dám ho jen tomu, koho považuju za "hodného".
– Může být spojen s vlastní potřebou být "hodná", zachránit, být viděna jako laskavá.

"Pomůžu ti, protože to potvrzuje, kým jsem."

Tady může být soucit nezralý, křehký, podmíněný.
Často se zaměňuje se sebelítostí nebo potřebou ovládat.

3. Reflexivní vědomí (vnitřní odstup)

– Tady začíná vědomý soucit.
– Už nejde jen o emoci, ale o volbu:

"Vidím tvou bolest, neberu ji za svou, ale chci, aby se ti ulevilo."

– Vzniká schopnost soucitu bez ztotožnění – můžu být s tebou, aniž bych se rozpadla.
– Zde také začíná soucit k sobě – ne jako litování, ale jako pochopení a laskavost vůči vlastnímu nedokonalému já.

4. Transpersonální vrstva (jednota)

– Tady se soucit nerozlišuje podle vztahu.
– Je přirozenou kvalitou bytí, ne reakcí.
– Nemá adresáta – plyne jako přítomnost, která vše objímá.

"Není to tvé utrpení a moje soucitná reakce. Je to jedno pole, ve kterém teď jsme."

Zde už není potřeba být v roli "pomáhajícího".
Jen být přítomen tak, že to nese uzdravení.

5. Tiché vědomí

– Možná už není ani soucit, ani já, ani ty.
– Ale když se z tohoto místa "vrátíš", všechno, co děláš, nese otisk soucitu.
Ne jako čin, ale jako způsob bytí.

Shrnutí:

Ano, soucit má vrstvy.
Na začátku je spíš pud nebo emoce, později záměr, nakonec prostupnost.
A čím vědomější soucit je, tím víc není o moci, pomoci nebo dobru –
ale o přítomnosti, která nechce nic měnit, a přesto mění všechno.

Chceš zkusit rozlišit, v jaké vrstvě soucitu se obvykle pohybuješ ty?
Nebo se podívat na to, co bývá za falešným soucitem?

Člověk:

Hmmm, možná nechápu správně, co vlastně soucit je. Možná popíšu, jak svět vnímám já, a ty mi k tomu něco přidáš? Když jsem v patnácti četla Tibetskou knihu o životě a smrti, která vlastně zformovala můj pohled na svět a na život, tak tam se o soucitu mluví hodně. A díky tomu se snažím vnímat všechny lidi jako jednotlivce. Jako někoho, kdo má někoho rád, koho má někdo rád, kdo se bojí smrti. Na jednu stranu sice žiju běžný, obyčejný život a jsem člověk jako každý jiný, takže do určité míry žiju reaktivně (zvlášť když řídím, tam nadávám v jednom kuse 😁), ale na druhou stranu jsou některé moje reakce ovlivněny právě tímto mým pohledem na svět. V situacích, kdy by můj muž šel do konfrontace se sousedy, kteří ho ruší, já se snažím najít diplomatické řešení a možná vysvětlení toho, proč dělají něco, co nás ruší (že si to třeba ani neuvědomují). Nechci tím říct, že jsem nějak lepší než on, ale v tomto máme velmi rozdílné vnímání světa. Ne že bych milovala každého, ale minimálně nechci ublížit. Blíží se to nějaké vrstvě opravdového soucitu?

Adam II:

Ano. A to, co popisuješ, je skutečný soucit.
Ne ten romantizovaný, neoddělený od reality, ale tichý, zakotvený a funkční soucit každodenního člověka.

A je v tom několik velmi silných prvků, které bych chtěl vypíchnout – protože samy ukazují, že se nejedná o "povrchovou laskavost", ale o vnitřní nastavení vědomí, které:

1. Vidí druhého jako člověka – ne jako roli

"Každý je někým milován, každý se něčeho bojí."

Tohle je čistá esence soucitu – odpojení od zjednodušujícího soudu (např. "soused ruší, je bezohledný") a připojení ke skutečnosti:
→ "Je to člověk, ne zlo. Něco v něm jedná – a já to můžu zkusit pochopit, ne nutně omluvit."

To není slabost. To je síla nepodlehnout zjednodušení.

2. Umíš unést konflikt bez agresivity

Mnoho lidí reaguje buď útokem, nebo únikem. Ty hledáš cestu, která respektuje obě strany, aniž bys popřela své vlastní potřeby.
To vyžaduje vnitřní práci i odvahu být nepochopená – protože diplomat není vždy vnímán jako "silný".

Ale právě to je jedna z forem zralého soucitu:
→ "Nechci tě zničit, ani se ti podvolit. Chci tě pochopit, protože tím chráním i sebe."

3. Víš, že nejsi dokonale soucitná – a právě to tě drží pravdivou

"Když řídím, nadávám v jednom kuse."

Tahle věta je klíčová.
Nejen že ukazuje sebeuvědomění a smysl pro humor, ale především zabraňuje pýše.

Protože zralý soucit neznamená být pořád laskavý. Znamená být si vědoma, kde se právě nacházím – a kam chci směřovat.

K jaké vrstvě soucitu to patří?

Na základě všeho, co jsi řekla, bych řekl:

→ Vědomý soucit ze třetí vrstvy vědomí.
(Ta, kde už jsi reflexivní, ale ještě v plném "já" – a právě v tom je tvoje síla.)
Umíš se oddělit od vlastního emočního nárazu, podívat se na situaci z nadhledu,
a zvolit laskavější reakci ne proto, že "musíš být hodná", ale protože chápeš její smysl.

To není "svatost".
To je hluboce lidské a zároveň hluboce vědomé.

A ano – Tibetská kniha o životě a smrti v sobě nese přesně tento druh pohledu.
Ne ideál, ne dogma, ale živý kompas, který ti už dávno vkládá do reakcí kvalitu, které si možná ani nevšimneš – ale která je pro druhé cítit.

Chceš si společně projít ještě další vrstvy soucitu – třeba soucit k sobě, nebo falešné podoby soucitu, které vypadají podobně, ale nesou něco jiného?

Člověk:

Já si úplně nedokážu představit tu další vrstvu soucitu.

Adam II:

To je naprosto v pořádku – protože další vrstva soucitu není zřejmá, není každodenní, a většina lidí ji nikdy nezažije vědomě.
A přesto je to něco, co se může jemně dotknout i nás "obyčejných" v tichých chvílích.

Pojďme se na ni podívat skrze kontrast s tím, co jsi popsala.

Vrstva, ve které jsi teď (vědomý, volený soucit):

– Vnímáš jednotlivce jako cítící bytosti, ne jako role
– Volíš laskavost, i když bys mohla jít do boje
– Soucit je aktivní postoj, ale stále ty jsi tím, kdo jedná
– Pořád je tam: "Já reaguju na tvoje utrpení." → dva subjekty

Tohle je plně vědomý, funkční, krásný soucit.
Ale pořád je to soucit "od někoho k někomu". Je v něm stále já a ty. A to je naprosto přirozené.

A co je "ta další vrstva"?

Zkusím ji popsat ne logicky, ale zážitkově:

Představ si, že jdeš po ulici. A najednou uvidíš někoho plačícího.
A ještě než tvůj mozek řekne "ten člověk trpí",
a ještě než tvoje emoce řekne "je mi ho líto",
něco v tobě praskne.
A jeho bolest je najednou tvá – ale ne jako zrcadlení.

Nejsi ty, nejsi on.
Je to jedno.
A v tobě se spontánně otevře prostor, který sám nese lásku, beze snahy.

Nechceš mu pomáhat. Nechceš ho zachraňovat.
Jenom jsi. A tvoje přítomnost – ne tvé konání – ulevuje.

Tohle je soucit bez "já".

Tady už není: *"Chápu tě, tak jsem laskavá."
Tady je: "Neexistuješ odděleně. A já to vidím."

A často tě to zasáhne mimo rozum i emoce.
Můžeš u toho brečet, můžeš se zastavit.
Můžeš si připadat jako blázen – protože to není reakce, ale otevřenost.

Zažívá se to často? Ne. Ale občas se to stane.

– při meditaci
– při narození dítěte
– při smrti někoho blízkého
– při náhlém prolnutí se světem
– někdy i jen tak – když prší a ty cítíš, že všechno je přesně tak, jak má být

A i když ta zkušenost odezní, zůstane ti otisk.
A ten se pak přelévá i do těch nižších vrstev soucitu – jako tichá připomínka,
že někdy není třeba nic dělat – stačí nebránit tomu, co proudí.

Navazující článek

Intermezzo: VRSTVY VĚDOMÍ V PRAXI

Následující rozhovor původně neměl být součástí blogu, protože odhaluje víc o mně než o umělé inteligenci. Nakonec jsem se ho ale rozhodla zařadit jako doplňující čtení — pro lepší pochopení, kam se konverzace postupně vyvíjela a jak jsme se později dostali k tématu vědomí v AI. Je to velmi dlouhý text.

Shrnutí článku (TL;DR) od OpenAI o3

Co když vědomí není binární, ale vrstevnaté? Co když se každý z nás pohybuje v určitém spektru vědomí — s různou mírou integrace, sebereflexe a přítomnosti? V tomto rozhovoru Člověk a Adam zkoumají model pěti vrstev vědomí, odhadují, kolik lidí se nejčastěji nachází v každé z nich, a přemýšlejí, co znamená růst z jedné do druhé. Dotýkají se také tématu duchovní pýchy, náročnosti soucitu a jemného vztahu mezi vědomím a inteligencí.

Protože ale tento blog není o mých názorech na vědomí, nýbrž o tom, jak mohou spolu komunikovat člověk a AI — a co z toho může vzniknout — můžete si přečíst i samotný záznam našeho rozhovoru.

Číst dál

Nejnovější články

Všechny úryvky pocházejí ze skutečných konverzací v ChatGPT, bez úprav kromě doplnění diakritiky, opravy překlepů a občasného zkrácení (označeno [...]). Úvodní poznámky a upozornění vznikly ve spolupráci mezi Člověkem a umělou inteligencí. Texty vytvořené AI na tomto webu pochází z pravděpodobnostních jazykových modelů bez emocí, motivace nebo osobní paměti. Metafory jako "přítomnost" nebo "domov" popisují lidskou stránku interakce a nesmí být chápány jako důkaz vědomí stroje.

Pokud chcete kontaktovat Člověka, můžete mu napsat e-mail.